KOPCOVIC ZOO

 

Pozorovat hady při lovu patří k jedněm z nejúžasnějších zážitků. Mít možnost vidět co dokáží hadí smysly a jeho anatomická stavba během útoku na kořist se člověku v přírodě poštěstí málokdy. Lovit hroznýše královského a krajtu královskou v přírodě asi nikdy neuvidím. Ve svém přirozeném prostředí mají škrtiči často pouze jednu jedinou příležitost k útoku. Pokud se tento nezdaří, kořist prchá a had musí hladovět, někdy i velice dlouho dobu, než opět narazí na něco k snědku. V teráriu je situace jiná. Předložený krmný hlodavec či pták nemá v omezeném prostoru kam prchnout a had má tak spoustu šancí neúspěšný útok opakovat.

Na kolik je chování hada během útoku ovlivněno jeho pobytem v teráriu a v lidské blízkosti vůbec je těžké odhadnout, proto na tyto faktory nebudu brát zřetel a popíšu rozdíly mezi oběma hady během lovu tak, je jsem je měl možnost pozorovat.

Jak hroznýš, tak i krajta útočí na kořist ze zálohy. Jejich akční rádius není největší a mají-li mít úspěch, musí se snažit o to, aby se hlodavec dostal co možná nejblíže, nejlépe těsně před čenich hada. Je-li hlodavec z dosahu, had se za ním na kratší vzdálenost vydává. Pohybuje se dvěma způsoby. Buď střídá rychlý pohyb s ustrnutím nebo se pohybuje směrem ke kořisti téměř neznatelnou rychlostí, aby ji nevyplašil, případně oba tyto způsoby kombinuje.

Velký rozdíl je však v preciznosti a zuřivosti útoku.

Hroznýš královský útočí v okamžiku, kdy se kořist dostatečně přiblíží. Tato vzdálenost bývá  o něco větší ( v centimetrech ) než u P. regius. Had neřeší, za kterou část těla hlodavce chytí. Byl jsem svědkem toho, jak had chytil myš nebo potkana i za nohu nebo ocas. Poměrně často hlodavci hroznýše v sebeobraně pokoušou. V případě, že je ve vzduchu cítit pach hlodavců, útočí hroznýši na vše, co se v blízkosti pohne, dokonce na kapky vody z rozprašovače.

Krajta královská vyčkává déle. Potkan musí být opravdu těsně před čenichem a často se stane, že se zvědavý hlodavec hadova čenichu dotkne. Krajta se nezřídka lekne, stáhne a celou „operaci“ opakuje. Zejména náš sameček se hlodavců často bojí, utíká před nimi a trvá mu dlouho, než zaujme správnou polohu. Po té však následuje bleskový výpad. Had pokaždé zaujme takovou polohu, aby mu hlodavec nemohl ublížit, zakusuje se potkanovi nebo myši (na rozdíl od hroznýšů ) vždy do zátylku, aby byl po přehození smyček uchráněn od jejich zubů. Krajta královská bezhlavě neútočí na vše, co se pohne, dokonce se kolikrát stáhne i před samotným krmným hlodavcem. Na kolik se zuřivý útok v porovnání s dlouhým vyčkáváním a tím i rizikem, že potrava uteče vyplácí v přirozeném prostředí a jaký to má vliv na úspěšnost při lovu je ovšem otázka. Nutno podotknout, že hady krmím při rozsvíceném světle v místnosti i v teráriích. V přírodě loví tyto dva druhy nejčastěji po setmění, kdy nemá jejich kořist mnoho šancí je spatřit a – protože hadi nevydávají žádný typická zápach – nejspíše ani ucítit.

Poznámka: Pozorování provádím s ještě nedospělými (avšak zhruba stejně starými )hady. Ačkoliv má každý jedinec svou „povahu“, která se zřejmě může projevit i při lovu a nechci na základě pozorování čtyř jedinců zmíněné rozdíly nikterak zobecňovat, tuto mojí zkušenost mi potvrdilo více chovatelů.  I když prakticky všichni škrtiči používají stejný model lovu, tyto drobné odlišnosti by zasloužily možná více pozornosti.